Novofundlandský pes TOP psí záchranář

Jak je všeobecně známo, historie novofundlandského psa je úzce spjata s rybářskými komunitami severoatlantického ostrova Newfoundland. V extrémních klimatických podmínkách zde tyto psy využívali k činnostem souvisejícím s vodním prostředím. Přetahovali rybářské sítě, zajišťovali transport lan, tahali čluny a asistovali při záchraně lidí. Toto specifické využití psů vedlo k budování jejich vysoké odolnosti a stabilizaci behaviorálního profilu. Tam se uplatňuje zejména klidná reakce na stres, vysoká tolerance chladu, silná orientace na člověka a přirozené ochoty a touhy pracovat ve vodě.

Zásadní otázkou je vztah mezi vrozeným chováním a moderním výcvikem záchrany z vody. Nejde o vytváření nových schopností od nuly, ale o organizaci a směrování již existujících predispozic. Výcvikem nedochází k vytváření záchranného chování, ale ke strukturalizaci instinktivních tendencí se zaměřením na přesnost, bezpečnost a kontrolu. Tento přístup vysvětluje, proč u některých jedinců můžeme pozorovat velmi rychlé osvojování vodní práce právě při aktivaci již přítomného behaviorálního rámce. Instinktivní tendence k práci ve vodě je posléze rozvíjena do přesných záchranných postupů, přičemž se uplatňuje i přirozená sociální vazba na člověka. Hluboká biologická připravenost k určitému chování se projevuje spontánně ve vodním prostředí. Voda pak není pouhým prostředím k výkonu, ale zejména prostředkem, který jejich starou paměť vztahu mezi člověkem, psem a vodním živlem neustále znovu aktivuje.

Pro výcvik ve vodě svědčí i fyzické předpoklady těchto něžných obrů. Jejich silná stavba těla, hustá voděodolná srst, meziprstní blány a tlapy uzpůsobené pro efektivní plavání i mohutný hrudník z nich dělají ideálního partnera pro náročné aktivity ve vodním živlu. Samotné fyzické předpoklady však nestačí. Klíčem k úspěchu je vztah mezi psem a psovodem. Nejfunkčnější způsob vedení je relationship neboli vztahový výcvik. Relationship stojí na důvěře, komunikaci a vzájemném respektu. U novofundlandského psa je tento přístup obzvlášť důležitý, protože se jedná o plemeno citlivé, inteligentní a silně orientované na člověka. Pes reaguje zejména na emoce, energii a konzistenci svého vůdce. Při záchraně z vody, kde jde často o stresové a dynamické situace, může vztah rozhodovat o rychlosti i úspěchu zásahu. Důležitou součástí relationship výcviku je také socializace a práce v různém prostředí. Novofundlandský pes by měl být schopen pracovat v klidném rybníce i v rušivém prostředí neklidných a tekoucích vod, lidmi a dalším provozem na vodě. Stabilní vztah se psovodem mu umožňuje zachovat klid a soustředit se v náročných podmínkách. Přírodní vody představují prostředí, které formuje nejen fyzický výkon, ale i psychický stav člověka a psa. Voda působí na tělo konkrétními silami a otevírá prostor pro vnímání, vztah a přítomnost. V rámci budování vztahu nelze opomenout ani fyzickou kondici. Právě pro mohutnost a sílu novofundlandských psů je nutné systematicky rozvíjet fyzickou kondici. Relationship výcvik zahrnuje i respekt k limitům psa, správné dávkování zátěže, dostatek odpočinku a prevenci přetížení. Relationship výcvik není pouhou metodou, ale filozofií práce a života se psem. U novofundlandského psa umožňuje plně rozvinout jeho potenciál. Výsledkem není jen výkonný záchranář, ale především sehraný tým, kde pes i člověk jednají jako jeden celek.

Pro kvalitní a efektivní dlouhodobou spolupráci musí být tým správně motivován. Ve sportu existují jasně daná pravidla, kontrolované prostředí a předvídatelný průběh. V reálné záchraně vstupuje do hry nejistota, stres a možné následky selhání. Právě proto zde nemůže motivace stát jen na vnějších stimulech, ale musí být hluboce zakořeněna uvnitř jednotlivce i týmu. Vnější motivace je vždy přítomná u výcviku. Ať už se jedná o pamlsky, hru, pochvalu či jinou žádanou odměnu. Tyto prvky jsou žádoucí hlavně v počátečních fázích výcviku. Pomáhá nám formovat chování, budovat návyky a dávají jasný rámec toho, co je správné a žádoucí. Pokud se však výcvik opírá pouze o vnější motivaci, v krizové situaci můžeme narazit na problém. Vnější motivace má totiž tendenci se ve stresu rozpadat. Vnitřní motivace naproti tomu vychází ze samotné podstaty činnosti. U psa jde o přirozené tendence jako např. ochotu spolupracovat, tahat lana, zachraňovat. Vnitřní motivace není tak snadno pozorovatelná, ale je stabilnější. Právě ona rozhoduje o tom, zda tým vydrží pracovat i v momentě únavy, chaosu a nejistoty. Klíčem úspěchu je propojení obou typů motivace, nikoli jejich oddělení. Vnější motivace pomáhá budovat dovednosti a strukturu, vnitřní motivace dává činnosti smysl a kontinuitu. Postupem času by měly vnější odměny ustupovat do pozadí a jejich roli by měli nahradit hodnoty jako je vztah v týmu, samotná práce a vědomí účelu. Při výcviku záchrany z vody se uplatňuje také sdílená motivace. Nejde zde o jednotlivce, ale celek, který musí fungovat koordinovaně. A to jak ve smyslu týmu psovod a pes, tak ve smyslu větší skupiny lidí a psů, kteří se vzájemně podporují a kooperují. Výcvik pro reálnou záchranu musí simulovat nejen technické úkoly, ale i motivační podmínky. A právě vnitřní motivace, podpořená dobře nastaveným výcvikem, je tím, co umožňuje jednat správně i tehdy, když žádná odměna nepřichází.

Na závěr si dovolím citovat slova, která pronesl pan Ferucio Pillenga, zakladatel italské školy vodních záchranářských týmů SICS: "Abyste šli spolu, musíte se dívat stejným směrem"

Text: Jana Mášková